Nesmrtelná láska
Z opatrnosti jsem se rozhlédl. Ne že by to bylo potřeba, stmívalo se a hustá chumelenice neumožňovala dohlédnout dál, než pár metrů. A široko daleko nikdo nebyl. Přehoupl jsem se přes plot a opatrně vyrazil k vilce. Brodil jsem se hlubokým sněhem a doufal, že stopy zavane vítr dřív, než si jich někdo všimne.
Dorazil jsem k zadnímu vchodu, ale ten jsem už dopředu vyřadil jako nevhodné místo pro vloupání se. Schodiště do druhého patra vede v blízkosti zadních dveří a já bych na sebe nerad upozornil rozštípnutým zámkem či jinou viditelnou stopou. Plánoval jsem vylézt po hromosvodu na balkon, ale když jsem se teď díval na to ocelové lano obalené centimetrovou vrstvou ledu, moc se mi do toho nechtělo. Ale jiná cesta dovnitř asi není. Chytil jsem se hromosvodu a začal šplhat. Nebo se o to spíš pokusil. Nešlo to. Ani trochu. Zkusil jsem to ještě několikrát, ale bezvýsledně. Nakonec snad vážně budu muset použít ty zadní dveře.
Chvilku jsem se rozhlížel, jestli nevede jiná cesta vzhůru a teprve když jsem se odevzdaně otáčel směrem k zadnímu vchodu, mě to trklo. Ta prohlubeň ve zdi kousek ode mne přece není žádný výklenek, ale půl metrem sněhu zasypané okénko do sklepa. Rychle jsem si klekl a rukama odhrabal sníh u zdi. Okno s dráty vyztuženým sklem nebylo žádnou překážkou, dvakrát jsem do něj kopl a skleněná tabule vypadla prakticky v jednom kuse. Nohama napřed jsem se vsoukal do otvoru doskočil na zem. Chvíli jsem počkal, až si oči přivyknou tmě a rozhlédl se. Byl jsem v nějaké dílně, na ponku po pravé ruce byla spousta nářadí, vlevo jsem viděl plechové skříňky a poličky s různorodým materiálem. Ani jedno mě příliš nezajímalo, byl jsem tu pro něco jiného. Pečlivě jsem si očistil boty od sněhu, aby za mnou nezůstávaly loužičky vody a opatrně zamířil ke dveřím z místnosti. Proklouzl jsem na chodbu, zavřel za sebou dveře a z kapsy vytáhl baterku s úzkým světelným kuželem. Svítil jsem si na cestu, abych do něčeho nevrazil a prošel jsem sklepem až ke schodišti do přízemí domku.
Nahoře na schodech jsem pro jistotu vypnul baterku, chvíli se rozkoukával a pak vzal za kliku. V okamžiku kdy jsem se jí dotkl, mnou projel strach, zda náhodou vchod do sklepa nezamykají. Úlevně jsem si oddechl, když se dveře s tichým zavrzáním otevřely.
Raději jsem si sundal boty, abych měl opravdu jistotu, že nezanechám žádné stopy. Jen v ponožkách, v jedné ruce boty a v druhé ztlumenou baterku jsem se plížil tichým domem. Nezastavoval jsem se prohlížením jednotlivých místností a mířil přímo ke schodišti do prvního patra.
V horním podlaží jsem se také rychle zorientoval a zamířil do ložnice. Chvilku jsem váhal, co budu dělat tam, ale řešení bylo opravdu jednoduché. Velká vestavěná skříň se dřevěnými dveřmi, které měli nahoře a dole otvory pro proudění vzduchu, se k ukrytí přímo nabízela.
Schoval jsem se zhruba doprostřed mezi večerní róby z jedné a mužské obleky z druhé strany. Znovu jsem si obul své vysoké zimní boty a pohodlně se usadil. Teď přišla ta nejtěžší chvíle. Čekání.
Po první hodině jsem měl projeté snad všechny možné scénáře nadcházejících událostí několikrát za sebou včetně nejrůznějších náhod a zvratů.
Během druhé hodiny jsem dosavadní varianty rozšířil i o nepravděpodobné až nemožné situace. Přemýšlel jsem nad hloupostmi, jen abych se rozptýlil a nezačal pochybovat nebo se bát.
Na konci třetí hodiny jsem už začínal přemýšlet, jestli dnes vůbec dorazí. Možná se jim nechtělo domů a skončili v nějakém hotýlku či penzionu. Doufal jsem že ne.
Konečně jsem ze spodu uslyšel nějaký hluk. Mužským hlas cosi pronesl pobaveným tónem a odpovědí mu byl veselý žensky smích. Pomalu, abych nezpůsobil žádný hluk, jsem se postavil. Mřížkovaným otvorem na vrchu dveří jsem krásně přehlédl celou ložnici.
Páreček zamířil přímo do ní. Muž nesl stále se smějící ženu v náručí, nevnímali okolí, vpíjeli se zrakem jeden do druhého. Dorazili k posteli a on ji na ni lehce položil. Odkulila se a na nočních stolcích po stranách postele zapálila připravené svíčky.
Pak se na posteli posadila, usmála se a koketně na něj zamrkala: „Je čas vzít si ten nejhezčí Valentýnský dárek.“
„Taky bych řekl. Hezkýho Valentýna,“ usmál se a začal se svlékat.
„I tobě,“ odpověděla a také se začala zbavovat oblečení.
Dech se mi zrychlil a srdce začala zběsile tlouct. Hlavou mi táhly vzpomínky na uplynulé roky, na divoké noci plné vášně. Miloval jsem ji, jako nikoho předtím. A jako nikoho po tom. Byla tak úžasná, milá a příjemná. A byla tu pro mě. Jen a pouze pro mě! S ní mi bylo báječně, prostě skvěle, cítil jsem se jako...
Její smích přerušil moje myšlenky a vrátil mě do reality. Vyhlédl jsem ven, abych věděl, co se děje. Ležela nahá na posteli a dívala se na něj, jak se pomalu po čtyřech blíží k ní. Víc jsem vidět nemusel. Vytáhl jsem z pouzdra Glocka, rozkopl dveře a skočil do pokoje.
„Ani se nehni, ty prase!“ zařval jsem tak nahlas, až jsem se málem sám lekl.
Pavel sebou trhl a otočil se na záda, Jana hlasitě vřískla.
„TICHO!“ zařval jsem ještě hlasitěji a zamával pistolí.
„Co-co-co tady...“ začal koktat Pavel.
„Zdeňku?“ ozvala se ve stejnou dobu překvapeným a vystrašeným hlasem Jana.
„Držte HUBY!“ zařval jsem znovu.
Z kapsy jsem vytáhl policejní pouta a hodil je Pavlovi.
„Připoutej se k topení. Tak, abys měl řetěz za trubkou a obě ruce v poutech, ne jen jednu.“
„Proč? Co chceš?“ zeptal se vyděšeně.
„Dělej co ti říkám a nikomu se nic nestane,“ zalhal jsem bezostyšně.
Pistoli jsem držel obouruč, pořád na něj mířil a sledoval ho, jak se připoutal ke stupačce od topení.
„Ukaž, jak ses připoutal,“ vyzval jsem ho. Natočil se, abych líp viděl. Byl jsem spokojený, provedl to tak, jak jsem si přál.
Nohou jsem si přitáhl stoličku od stolku se zrcadlem, dokopal ji před postel a posadil se.
„Tak a teď ty,“ kývl jsem zbraní na Janu.
„Co chceš?“ zeptala se. Teprve teď si uvědomila svoji nahotu, schoulila se do klubíčka a přitáhla si kolena k bradě.
„Jen si popovídat,“ usmál jsem se. Nehezky.
„Dnes je to přesně rok, co jsi mi dala kopačky. Po několika letech naprosto báječného vztahu jsi se na mě prostě vysrala. A to se mi fakt nelíbilo. A nelíbí do teď.“
Zatvářila se překvapeně a znechuceně: „A jako co? Tak to prostě je, zamilovala jsem se do někoho jinýho, to se stane. Myslíš, že když sem vtrhneš s bouchačkou a začneš nám vyhrožovat, tak že se k tobě vrátím, že padnu na kolena a budu prosit o odpuštění a brečet, jak moc tě miluju?! Máš to v hlavě v pořádku?“
„Nemám,“ uchechtl jsem se.
„Já dokážu pochopit, že jsi se zamilovala do někoho jiného. Mě sere způsob, jakým jsi o tom dala vědět. Roky jsme spolu byli šťastní, respektovali jsme se a nikdy před druhým nic nezatajili, byli jsme maximálně otevření ve všech směrech. Vzpomínáš? Kolikrát jsi tvrdila, že jsi tu jen pro mne, že ostatní tě nezajímají, jsou pro tebe nedůležití? A pak, přesně před rokem, když jsme si chtěli jít s přáteli zatančit, tak ty jsi nepřišla. Dostavila ses až mnohem později, tady s Pavlem,“ kývl jsem směrem k topení.
„A já jako bych tam nebyl, nezavadila jsi o mě pohledem, když jsem se k tobě přiblížil, vždy jsi rychle zmizela. Uvědomuješ si, kurva, to ponížení? Jak jsem se asi, do prdele, cejtil? Kdybys řekla aspoň 'Seru na tebe, jdi do hajzlu!', ale já jsem pro tebe byl najednou prostě míň než vzduch. Nestál jsem ti ani za to, abys mě poslala do prdele. A to mě sralo a sere do dnes.“
Během mého proslovu pomalu vážněla a stávala se zasmušilou.
Zvedla oči a povzdechla si.
„Promiň, já si to neuvědomila. Chtěl jsem ti říct, že jsem se zamilovala a že náš vztah musí skončit, ale... V jeho blízkosti jsem na všechno zapomněla, byla jsem jak opila jeho přítomností... Znáš to, oba jsem to kdysi cítili k sobě. Můžu se ti omluvit, pokud není pozdě, ale už to nejde vrátit, spolu už nikdy nebudeme.“
V duchu jsem zakroutil hlavou nad tou lží. To si za celý ten rok nevzpomněla, že jsme spolu chodili? Do bytu si pro svoje věci přišla v době, kdy jsem nebyl doma, jen náhodou?
„Na něco možná pozdě je, na něco ještě není,“ pokrčil jsem rameny.
„Vzpomínáš na jeden slib, který jsi mi dala?“
„Který myslíš?“
Zachechtal jsem se.
„To je fakt, dala si mi spoustu slibů a ani jeden nedodržela. Těžko můžeš vědět, který myslím. Ale připomenu ti ho. Když si tenkrát překonala tu vážnou nemoc, jak jsi byla jen kousek od smrti. Až po uzdravení jsem si dovolil se neovládat tak tvrdě, jako během nemoci a tys uviděla můj smutek. Ptala ses, proč jsem smutny, z čeho mám strach. Řek sem, že se bojím toho co bude, pokud jeden z nás odejde, jestli ten druhý bude už na věky sám. Odpověděla si, že ne. Že nějakou dobu sám bude, ale nejpozději po smrti se spolu znovu sejdeme. A pak už spolu budem na věky. Nakonec jsi řekla, že mi to slibuješ, že to tak bude. Vzpomínáš?“
Jen tiše přikývla.
„A já už nechci být sám. Už ne. Chci být znovu s tebou. Na věky.“
„Co to říkáš, co chceš?“ probrala se Jana vyděšeně ze zamyšlení.
„Hej, hej nedělej to!“ ozval se od topeni Pavel.
„Hubu držet,“ zavrčel jsem a znovu na něj namířil pistolí.
„Řekni: 'Už budeme navždy spolu. Krásného Valentýna' a usměj se přitom,“ vyzval jsem tiše Janu.
„Cože? Proč?“ ptala se vyděšeně. „Valentýna jsme nikdy nedrželi, oběma je nám přece tenhle svátek k smíchu. Vždyť přece...“
Dál něco drmolila a zoufale se snažila získat čas a najít nějaké řešení. Zavrtěl jsem hlavou.
„Řekni: 'Už budeme navždy spolu. Krásného Valentýna' a usměj se přitom. Udělej to, nebo mu ustřelím palici.“ Namířil jsem zbraň znovu na Pavla.
„Když to řeknu, tak bude všechno v pořádku, neublížíš nikomu?“
„Prosííím,“ dodala plačtivým hlasem.
Povzdechl jsem si.
„Když to uděláš, tak nikomu neublížím. Slibuju.“
Nasadila značně křečovitý úsměv a spustila: „Už budeme navždy spolu. Krásnýho Valentýna.“
„Navždy spolu...“ usmál jsem se na ni zasněně.
Zamířil jsem jí na hlavu a dvakrát stiskl spoušť. Na její tváři se objevil úlek, nadechla se k výkřiku, ale víc už nestihla. Oba expanzní projektily ji zasáhly nad pravé oko. Střely se nárazem o kost zdeformovaly a na druhé straně hlavy jí utrhly půlku lebky. Energie výstřelu s ní mrštila o postel a stěnu za ní pokryla změť mozku, krve a kostí.
Pavel u topení začal neartikulovaně řvát. Namířil jsem na něj zbraň, ale pak jsem si to rozmyslel. Jen ať si to užije.
Otočil jsem se k mrtvole na posteli. Usmál jsem se, za chvilku už budeme navždycky spolu.
„Krásného Valentýna i tobě.“
Přepnul jsem Glock na střelbu dávkou, přitiskl hlaveň pod bradu a stiskl spoušť...